Blackpool 2018

Původně jsem chtěl psát o Blackpoolském tanečním festivalu až po GOC ve Stuttgartu. Stejně jako loni jsem chtěl nabídnout srovnání vrcholných akcí WDC a WDSF. Od tohoto úmyslu jsem ale nakonec částečně ustoupil na základě výzvy z řad některých tanečníků a píši článek samostatný.

Omlouvám se ale za skutečnost, že je to víc jak měsíc, co jsem se vrátil z této významné akce. Věřím však, že i tak by článek mohl mít prospěšný vliv na některé taneční složky v pohledu z „druhé strany“.

Každoroční Blackpool Dance Festival se letos konal už po třiadevadesáté (toto je oficielní číslo, které mně osobně tak nějak nevychází, i když započítám, roku 1931 předřazená, Mistrovství Severní Anglie. Odečtu-li však ještě válečná léta, jsem na počtu naprosto neodpovídajícím, ale tím nechci snižovat význam a úroveň této bezesporu světové akce).

Tedy na konci května a počátkem června se v přímořských lázních na břehu Irského moře sešly tisíce tanečníků ze zemí celého světa, aby zhlédly nebo poměřily síly v 53 soutěžích různého charakteru a věků. Dle oficielních pramenů (údajů) zde bylo zastoupeno 56 států všech kontinentů.

Většina soutěží je prezentována jako Otevřená mistrovství Británie a poprvé byl festival uspořádán v téměř čtrnáctidenním rozsahu s kláním Teacher/Students, PRO/AM a American Rhythm Championships. Zde jsme měli také zastoupení, ale o tom by mohli případně informovat taneční veřejnost jedině manželé Bartuňkovi.

Já se pokusím o postřehy z již tradičních soutěží, které začínaly až ve čtvrtek 24. května, zatímco výše uvedená střetnutí zahajovala už v neděli 20. května.

Důvod k oslavě měl tradiční dvoudenní Mezinárodní Kongres. Pod hlavičkou BDF (Federace Společenských Tanečníků) se konal již po čtyřicáté. I já jsem se připojil k těmto oslavám, protože jsem byl v Blackpoolu již po čtyřicáté. Ze všech skutečně báječných lekcí (všechny končily potleskem ve stoje) mne nejvíce uchvátily přednášky Christophera Hawkinse se dvěma skvělými standardními partnerkami Hazel Newberry + Joan Bolton a Kirilla Bělorukova + Polina Teleshová s jejich podáním Charisma. Téma seminářů bylo ONE POINT WONDER (jeden z bodů úžasnosti).

Nebudu zde podrobně probírat všechny zhlédnuté soutěže. Chtěl bych se jen dotknout jistých jejich okolností a připomenout tanečníkům, že dobrý styl není jen jeden, tj. jedině ten, který uznává konkrétní federace (rada, výbor či team).

Nejprve jsem tedy pozorně sledoval naše dvojice, které se odvážily do Blacpoolu vyrazit, a pak jsem je mohl, někdy jen na dálku, srovnávat s nejlepšími.

Protože se v poslední době zabývám především standardními tanci (tím ovšem netvrdím, že se z hlediska odbornosti o pokrok v latině nezajímám), začnu s nimi.

V „Soutěži vycházejících hvězd amatérů standard“ nikdo naše barvy nehájil, ale na předních místech (včetně vítězů) byli nejvíce vidět Ukrajinci. Ve finále a semifinále se jako druhá etablovala Čína. Ostatní země (Rusko, USA, Anglie) tu měli jen po jednom zástupci.

V Empire Ballroom je parket v současné době hodně dlouhý a neúměrně úzký. Pár, který chce být vidět, většinou volí následující efektivní postup podél dlouhé stěny sálu: V prvých dvou standardních tancích to vyžaduje hluboký krok se silným drivem, mohutný swing a dojem letového doznění. Úspěšné tango je tu založeno na energickém impaktu (dopady chodidel, které se občas přenášejí do zostření tělesných pohybů) a rychlostním re-boundu (různé pasáže se od sebe jakoby odrážejí). Ve quickstepu je i v základních akcích (třeba přísuny, přeměny, křížení, běhy) vidět snaha o balistický swing, tedy nejen dojem letu, ale reálných let dosud známý jen ze skoků a poskoků.

Přistoupím-li však k otevřenému „Mistrovství Británie amatérů pod 21 let“ musím přiznat, že jsem tam zaregistroval ještě další bezespornou kvalitu, ale k tomu postupně:

První místo si ve všech tancích vydobyl ukrajinský pár Danilo Dobrovolskyi – Anastasia Malovana, který vyhrál také výše uvedenou „RS Am ST“. I našim tanečníkům dobře známý Glen Richard Boyce a Caroly Janes (Angličané, kteří úspěšně soutěží i třeba ve Stuttgartu) skončili sice čtvrtí, ale já si myslím, že tak by asi měl vypadat pár (jeho tanec), kdyby WDC a WDSF táhli za jeden provaz. S výše uvedeným fundamentem tato velice kompaktní dvojice tančila vtipné a nekonvenční krokové vazby. Umělecká hodnota jejich kreativity a charizmatický projev tak trochu kontrastovaly s projevem čtyř dalších ukrajinských a čínského páru. Glen s Caroly budili svěžejší, modernější a stylovější dojem (při tom však neporušovali charaktery jednotlivých tanců). Nemusím ani zdůrazňovat, že česká účast byla nulová.

I když na první pohled do startovní listiny to tak nevypadá, měli jsme zastoupení v „Britském Championátu párů nad 50 let“. A zastoupení ne tak ledajaké. Dokonce vítězné. Kateřina Lu se svým manželem Xingmin Lu totiž vyhrála suverénně již potřetí tuto kategorii. Měl jsem radost, když mne představovala různým tanečním celebritám jako prvního učitele (to bylo v době, kdy se tančilo ještě v ÚKDŽ).

I když skáču jako blecha po posteli, dostávám se k „Britskému seniorskému mistrovství“. Soutěžily zde páry nad 35 let a Ivo Šimáček s Kateřinou Bendovou postoupili až do semifinále. Ač jsou vlastně už senioři 2, tančili, dle mého soudu, na úrovni závěrečného kola. Zvláště za jejich velmi pěkný pohyb by jim finále určitě slušelo.

U „Britského mistrovství amatérů standard“ bych se chtěl pozastavit, protože to, co nám vadí na většině našich párů (až na špičkové výjimky), předvedli v plné nahotě čeští účastníci této kategorie:

Shaping - moderní tvarování - by mělo být založeno na korektním postoji a dobré práci chodidel i nohou. Jedno ze „zlatých pravidel“ Alexe Moora, které by se dalo aplikovat na tuto problematiku, říkalo: „Být v pravý čas na správném místě a ve správném tvaru“. To samozřejmě souvisí s hudbou a technickou kvalitou. Tanečník, který tančí vysoko, své kroky nevede kontrolovaně a chodidla či nohy jen tak pohazuje na parket, zatímco tělo se nemalebně klátí v prostoru, nemůže počítat s tím, že přežije kvalifikace do vlastní soutěže. Takže možno říci, že žádný z Čechů se do mistrovství neprobil.

Troufám si říci, že pár, který si odnesl palmu vítězství Fedor Isaev – Anna Zudilina, se plně vyrovná Dmitry Zharkovovi s Olgou Kulikovou.

Protože se domnívám, že jsem profesionální trenér a rozhodčí, zkusím analyzovat i některá mistrovství či soutěže profesionálů:

Jejich „Vycházející hvězdy standard“ byly prošpikovány páry, které vidím už léta usilovat o úspěch, ale marně. Jedině vítězové (Španělé Diego Arias Prado a Ekaterina Jermolina) vyhovovali plně mé představě o RS. Doufám, že se naši reprezentanti David Vejchar – Veronika Hanušová neurazí, když jim připomenu, že už dobří i zkušení profesionálové jsou a ve Vycházejících hvězdách již tančit nemuseli. Něco jiného je to u Vítězslava Rázka a Kristýny Mückové, to byla jejich první profesionální soutěž a zkusili si, co mohou od ní očekávat.

Otevřené „Mistrovství profesionálů ve standardu“ proběhlo jako vrchol festivalu v jeho poslední den. Bylo opravdu nač se dívat a je škoda, že některé složky našich tanečníků i odborníků neberou „Blackpool vážně“.

Arunas Bizokas – Katusha Demidova ale již tak nedominovali jako tomu bylo v minulosti. Skupina porotců složená z latinských ikon (Donny Burns, Barbara Mc Col, Michael Malitowski, David Sycamore) hodnotila jejich finálové výkony povětšinou za 3 někdy i 4. Byli však v menšině a navíc by se neshodli na vítězi, takže při vyhlášení „Zvítězili ve všech 4 tancích“, publikum pochvalně zamručeno, protože to vypadalo stejně suverénně, jako třeba před dvěma lety. Ale vděčí za to hlavně složce standardních soudců (z nichž se osmělil jenom Chris Hawkins a dal vítězům 4, 3 v rychlejších tancích).

Dlužno podotknout, angličtí odborníci, v době nedávno uplynulé, tak nějak „zapomněli“ na vlastní základnu a vychovávali výborné páry v zahraničí, nebo ze zahraničí. To se však, jak se v poslední době zdá, změnilo a já letos viděl, že některé „echt“ anglické dvojice začínají mít opravdu vysokou mezinárodní úroveň.

Z toho, co jsem výše uvedl, se zdá, že budu pokračovat latinskými tanci v uvedeném rozsahu. Ale abych článek příliš nenatahoval, zmíním se o nich jen v nejzajímavějších příkladech.

V soutěži vycházejících hvězd amatérů latina se ponejvíce prosazovali Rusové. Vítězi se však stali Italové - Francesto Garovalo a Magdalena Strzesnicka. Vzhledem k tomu, že ve finále byl ještě jeden italský pár, nabízí se otázka, co zbude brzo z italské síly ve standardu?

Italským triumfem skončili i RS profesionálů LA – Luca Urso – Alessandra Tripoli!

Také v „Britském mistrovství amatérů latina“ zvítězil již podruhé italsko – ruský pár Ferdinandoo Iannakone – Yulia Musikhina reprezentující však Ameriku. Nezanedbatelný (největší) úspěch u diváků měl však Austin Joson s Ninou Dzueladze (USA). Nadmíru spokojeni mohou být naši Vilém Pařík – Jana Šigutová. Jejich smělý a atraktivně oblečený výkon byl skutečně nečekaně dobrý. Prošli kvalifikacemi až do druhého kola vlastní soutěže. Gratuluji!

Hodně dobře si počínali i Josef Kukaň s Barborou Kukaňovou, když jim neuniklo semko v „Seniorské latině nad 35“. Mohli být i ve finále, kdyby nebyli v soutěži noví.

Číňané zaznamenali jediné vítězství a to v „jedenadvacítkách latiny“ (Aimady Zhang – Haoyude Jia).

Úžasný zážitek připravil divákům i porotcům Ricardo Cocchi s Yuliií Zagoruychenko (USA). Vyhráli v historii dosud nevídaným způsobem, když získali ve všech pěti tancích všechny jedničky.

V celkovém trendu se latina v Blackpoolu dosti lišila od WDSF programové struktury, protože nejoblíbenějšími highlighty je tu rozvinutý základ.

V „Teamovém Matchi Profesionálů“ byli Top Profesionálové k vidění pěkně pohromadě a byl to také skvělý zážitek. Po tomto měření sil, které vyhrála s převahou Amerika před Evropou, se rozloučili se soutěžní kariérou: Warren Boyce -  Kristi Boyce, Emanuele Soldi – Elisa Nasato (oba páry Anglie) a Alex Wei Wang – Roxie Jin Chen (Čína).

Článek jsem se snažil napsat citlivě tak, abych vypíchl úspěchy a nepoškodil neúspěšné (záměrně neuvádím jejich jména). Cením si totiž odvahy nastoupit a přijmout neúspěch. Kdybych na něco, nebo na někoho zapomněl, mohu v dalším článku (po Stuttgartu) vše napravit!

Ing. Zdeněk Landsfeld